První březnový víkend jsem strávila na kurzu skicování pořádaném Ateliérem Mozaika. Vybrala jsem si ho proto, že bych ráda skicovala místa, která navštívím na cestách. Jsem ale zvyklá kreslit pomalu, ne příliš spontánně. Po prokresleném víkendu cítím, že jsem svým plánům o kousek blíž. Kreslili jsme výhradně podle fotografií a myslím, že výsledným obrázkům to na působivosti neubralo. Proto na cestách plánuji více fotit a pak doma v klidu podle fotek skicovat.
Kurz velmi byl hutný, bloky teorie (perspektiva, stínování základních těles, kresba figury) se střídaly s kresebnými cvičeními. Těch jsme stihli celou řadu. Kurz byl pro mne podnětný i v tom, že mi otevřel nový okruh témat. Dosud jsem se věnovala hlavně zvířecím a rostlinným námětům. Oslovují mne rozmanitostí, křehkostí i nepravidelností tvarů. I z malého kousku listu nebo křídla dýchá život. Téma města, ačkoliv jsem v něm vyrostla, mne míjelo. Město jsem vnímala jako soustavu rovných linek, která ze své podstaty působí chladně. Díky kurzu jsem si uvědomila, že právě skicovací linka - nepravidelná, záměrně zvlněná, někde zdvojená, dokáže městský motiv oživit a zjemnit. Už to není sestava geometrických těles, u které jde hlavně o zvládnutí perspektivy, ale živý, proměnlivý prostor.
Chtěla jsem z kurzu vytěžit co nejvíc a zkusit doma ztvárnit město na textil. Nechala jsem se inspirovat jednou z kreseb a podobnou sestavu domů jsem začala malovat na lněné plátno, budoucí povlak na polštář.
Bližší budovy jsem doplnila obrysy z nažehlovací fólie, abych posílila dojem prostoru. Pohrála jsem si s barvami, ale město stále působilo nudně, stroze a nezajímavě. Doplnila jsem stromy a různě barevné sluneční bubliny, ale nestačilo to. Bylo třeba město zabydlet. Lidské postavy jsem přidávat nechtěla, ale nevěděla jsem co jiného. Nechala jsem povlak rozpracovaný, uvnitř sebe nespokojená, že jsem se možná vydala slepou uličkou. Chtěla jsem ho schovat hluboko do skříně, abych se na něj nemusela dívat. Ale pak mne napadlo, že by to bylo příliš snadné. Bez překážek se nic nového nenaučím. Nechám to pár dní uležet a až mne něco napadne, zkusím ještě zabojovat o "dobrý tvar díla".
Druhý den jsme jeli do Prahy na návštěvu k mým rodičům. Po obědě jsme se šli projít do Modřanské rokle. Potkali jsme spoustu lidí a taky několik roztomilých pejsků. To mi vnuklo nápad. Když jsme se vrátili, doplnila do popředí dva bílé pejsky. Třetí stojí v dáli na hradbě a štěká proti slunci. A všude okolo nich se vznáší bubliny, jak mladé jarní slunce fouklo do bublifuku.
